Ve školních lavicích - Argentina #7


Ahoj,


chodím tu do školy už téměř měsíc a tak nastal čas sepsat něco o tom, jak tu vůbec taková škola probíhá. Já sice nechodím na tu nejtypičtější místní školu, jelikož mě přihlásili na soukromou s mými sourozenci, ale mnoho mých výměnných kamarádů na státní chodí, a tak vím, že je to docela podobné. První bych asi měla začít nějakými obecnými informacemi jako například, že střední škola tu má jenom šest let (vážně, v sedmnácti jdete na univerzitu). Jelikož je tu hodně dětí a málo škol, tak se vám může stát, že budete do školy chodit buď dopoledne, odpoledne nebo dokonce večer (od 19:00 do 23:00, tomu říkám šílenost). Já naštěstí chodím dopoledne, takže mi škola začíná v sedm třicet ráno a končí v jednu, nejsem tak ve škole ani polovinu dne. :)

Naše aula

Den začíná shromážděním, což v Česku nemáme (nebo alespoň na naší škole ne, díkybohu). Všichni žáci se shromáždí na takovém nádvoří, seřadí se podle ročníků a pohlaví a pak nastane desetiminutová ceremonie. Zpívá se hymna, vytáhne se nad střechu školy vlajka, ředitelka má proslov, potom přijdou na řadu nějací nebozí studenti z prvního ročníku, kteří byli vybrání, aby pokračovali v proslovu. Dostanou papír se složitým textem a spoustou cizích názvů a ať nám to pěkně přečtou před mikrofonem. Potom zatleskáme a můžeme jít. Pokud ovšem není nějaký státní svátek, památný den nebo něco podobného, čeho je tady opravdu požehnaně. To potom dorazí lidé z vlády nebo jiné důležité osoby a shromáždění se protáhne třeba i na hodinu.



Od čtvrtého ročníku je každá třída rozdělená na sociální vědy, přírodní vědy a ekonomii. Já jsem byla zařazena na vědy přírodní, což mi zpočátku nevadilo, ale když zjistíte, že máte týdně šest biochemií, čtyři chemie a čtyři biologie, ta příroda získá trochu hořkou pachuť. Smutné ovšem je, že sice mají velkou dotaci hodin, ale ve většině předmětů neumí skoro nic, většinou dělají to, co my už před třemi lety. Například dnes jsme na chemii probírali názvosloví oxidů.

S mou třídou na exkurzi v divadle. A ano, jsem tam. Kdo mě najde?

Kde je problém, ptáte se? Rozhodně ve studentech. Jestli ještě někdy v životě uslyším nějakého profesora v Čechách stěžovat si, že děláme moc hluku, pošlu ho na stáž do Argentiny. Dva dny a bude prosit, aby se mohl vrátit k naší tiché, pokorné třídě. Mých spolužáků je pouze patnáct, ale nadělají hluk jako stádo slonů, vůbec je nezajímá, jestli tam učitel vůbec je, natož co říká. :) Když už si učitele všimnou, většinou ho zapojí aktivně do hovoru o čemkoli, co jim právě připadá zajímavé, mají totiž své profesory doopravdy rádi, ale nějak je nebaví probíraná látka. Obecně tu platí, že vyučovací hodiny se hodí zkrátka ke všemu na, co jinak není čas, od dekorování třídy a chození na záchod, přes skupinové posezení u maté a diskuzi o seriálech, až po líbání a přehlídku toho, která holka nejlépe tančí (tohle jsem viděla na hodině matematiky). Teď si uvědomte, že tuhle skupinu stěží zvládá tělocvikář, zato naší nebohou, droboučkou učitelku angličtiny to doslova semele. V téhle třídě jí její zoufalé výkřiky: "Silence, please!!!" nejsou vůbec k ničemu, jelikož polovina žáků jí nerozumí a tu druhou to nezajímá. A to je nás patnáct, ubozí ekonomové mají ve třídě téměř čtyřicet žáků.

Zdobíme třídu!

Já jsem v šestém ročníků, což tu znamená, že je sice nejtěžší výuka, ale neexistuje tu žádná maturita ani nic podobného, takže je to hlavně ročník o zábavě, kdy se pořádají nejrůznější oslavy. Také si můžete vyzdobit třídu, čehož se mí spolužáci zhostili s velkým nadšením a musím říct, že se jim to opravdu povedlo. Také každý v posledním ročníku dostane svou bundu v barvách a vzorech ročníku se svým jménem. Vyfotila bych vám jí, ale bohužel nemohu, jelikož až do dvacátého dubna je vzhled bund pro všechny mimo šestý ročník přísně tajný. Mí mladší sourozenci už se několikrát pokusili v mém pokoji bundu letošních ročníků najít, ale bohužel, je dobře ukrytá. Všichni se tu chovají, jako kdyby šlo o státní tajemství. :) Potom mají samozřejmě ples, ale vyvrcholením posledního ročníku je jejich Cesta. Cesta posledních ročníků je v Argentině legendární věc, lidé na ní vzpomínají celý život, dokonce i senioři o ní často mluví a každému se při pomyšlení na ní hned rozsvítí oči. Většina škol jezdí na jih Argentiny do Bariloche, ale začíná to tam být trochu nebezpečné. Divoké oslavy si v posledních letech vyžádaly mladé oběti, a tak třídy začínají jezdit také do mexického Cancúnu anebo na Kubu.

Que viven Naturales!!! Sice je nás málo, ale sílu máme!!!

Rozhodně nesmím zapomenout napsat o uniformě, kterou tu všichni nosíme. Ze začátku jsem si myslela, že to není až tak špatný nápad, ale postupně měním názor. Každý den v té samé šedi, individualita se trochu ztrácí a to nepatřím mezi lidi, kteří tvrdí, že šaty dělají člověka. Navíc člověk, který uniformy navrhoval o tom asi vůbec nepřemýšlel, jelikož jsou příšerně nepohodlné a je v nich buď šílené vedro nebo zima. Navíc máme ještě uniformy na tělocvik, které jsou kapitolou samy pro sebe. Šortky mi trochu připomínají dětství našich rodičů a ta trička, jsou celá z umělého vlákna. Naštěstí se na tělocviku zrovna moc nepředřeme. Když přijdete na hodinu tělocviku, zkrátka zapíšete přítomnost a sednete si na zem. Takhle to udělají úplně všechny holky a je jim úplně jedno, jestli učitelka kolem běhá a křičí, píská na píšťalku nebo se je pokouší zvednout vlastními silami. Po uplynutí dvou hodin se zvednou, dojdou si pro nenačatou lahev s vodou a vyrazí domů. Jediný, kdo si trochu zasportoval, je nebohá profesorka, po hodině celá rudá v obličeji a zpocená od neustálého pobíhání a pokusů vynutit si od studentek jakoukoli reakci.


Takže co bych tak celkově řekla o škole? Asi že je to tam šílená nuda, ale mí spolužáci jsou báječní. :) Ihned mě přijali mezi sebe, stejně jako profesoři, kteří si se mnou skoro každou přestávku chodí popovídat. Obdivuji učitele za to, jak se potom, co je mí spolužáci celou hodinu moří, dokážou smát. Obdivuji svoje spolužáky za tu nezdolnou energii a temperament, který v sobě mají. A miluji, jak když odcházíme, zavoláme: "Ciao, profe!!!" a oni místo toho, aby se urazili, odpoví stejně.

Takže prozatím, Ciao!!!

Komentáře